Ve čtvrtek 16. října 2025 u příležitosti konání dalšího networkingového setkání CRENDES, tentokrát na půdě Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, jsme uspořádali již v pořadí druhou veřejnou diskusi. Tématem se stala “Globální krize financování rozvojové spolupráce”.
Mezi hosty byla řada odborníků a odbornic z nejrůznějších oborů a zájmových skupin. Pozvání přijali Petra Vránová (programová ředitelka pro Afriku v neziskové organizaci Člověk v tísni), Romana Jungwirth Březovská (analytička Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky), Vladimír Verner (docent na Katedře ekonomiky a rozvoje Fakulty tropického zemědělství ČZU v Praze), Lenka Suchá (výzkumnice z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR), Tereza Němečková (vedoucí Centra pro studium Afriky na Metropolitní univerzitě Praha a předsedkyně CRENDES) a Josef Novotný (profesor na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK v Praze).
Úvodního slova se ujal Ondřej Horký-Hlucháň, seniorní výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů a místopředseda sítě CRENDES, který představil program události a zasadil téma financování rozvojové pomoci do širšího kontextu. Hlavní otázkou pro panelisty a panelistky bylo, zda současné kroky západních vlád povedou ke konci jedné epochy rozvojové spolupráce, či nikoliv. Zmíněné kroky se promítají zejména do omezování rozpočtů na rozvojovou spolupráci, či do úplného uzavření některých agentur, jako například USAID. Odpovědi na otázku byly spíše různorodé a nabídly celé spektrum otázek, které s tímto jevem souvisejí – od růstu populismu a radikální pravice napříč evropskými státy, až po proměnu globálního ekonomického řádu a rostoucí alternativy pro rozvojové země v podobě nových hráčů jako je Čína, Indie, či Rusko.
Přítomní se shodli, že k efektivnějšímu přerozdělování rozvojové pomoci a s tím souvisejícím žádoucím výsledkům je nezbytné zapojovat především regionální a lokální partnery. Těmi mohou být místní vlády, organizace či přímo jednotlivé komunity. Spolu s tím je také klíčové, aby v zemích, do kterých pomoc směřuje, existovala vhodná infrastruktura a instituce.
Z debaty také vyplynulo, že mimo tradiční rozvojovou pomoc organizovanou a přerozdělovanou státy či nadstátními celky je čím dál důležitější zapojovat i soukromý sektor. Mimo jiné i z důvodu omezených veřejných rozpočtů. Ten může být prospěšný nejen při mobilizaci prostředků, ale i přenosu know-how a technologických řešení. Určitou výzvou je ale sladění jeho ekonomických zájmů s rozvojovými zájmy partnerských zemí, či geopolitickými zájmy aktérů jako je například EU. Spolu s tím bychom však neměli rezignovat ani na vědeckovýzkumné instituce a organizace, jejichž význam pro studium komplexnosti globálních změn je zcela nezastupitelný.
Děkujeme všem za hojnou účast a podnětné otázky do diskuse.
